Jedna malá nepovedená integrace. Ze života.

Je ale integrace opravdu možná? Pominu uprchlíky, migranty a ekomigranty. Částečnou odpověď jsem se snažil popsat dle skutečnosti. Jde i integraci Romů. 

Jednou za čas vyjde článek o tom jak je naše společnost rasistická vůči Romům (hodnoceno zahraničím nebo neziskovými organizacemi),  nebo článek o tom jak je nějaký romský jedinec úspěšný a tím se stává měřítkem vzhledem ke společnosti. Než opět něco vyjde, rozhodl jsem se napsat něco ze života a ze svého hlediska.

Pracuji v úspěšné firmě, která díky své prosperitě může provozovat i vedlejší prospěšné činnosti jako je třeba spolupráce s dětským domovem. Sponzorování různých akcí handicapovaných dětí či spolupráci s červeným křížem. S dětským domovem se  nejedná  pouze o sponzorování,  ale o skutečnou spolupráci,  kdy pořádáme pro děti různé akce, nebo jim umožníme ozdravný pobyt v horách. Další ze spoluprácí je ta, že starším dětem umožňujeme si udělat u nás letní brigádu. Někomu stačí si udělat pár dní a přilepšit si ke kapesnému a někdo je u nás i velikou část prázdnin.

Na takovou brigádu k nám z dětského domova nastoupili i dva velcí kamarádi, kluci stejně staří a chodící i do jedné střední školy a jedné třídy. Spolu bydleli na pokoji, spolu hráli za místní fotbalový oddíl, prostě nerozlučná dvojice. David blonďáček, jenž se do domova dostal díky svým rodičům a Robin romský snědý odložený klučina.

Jejich cílem bylo si našetřit na nějaké auto. Oba studovali obor opravář zemědělských strojů a spoléhali na to, že to co se naučili, uplatní i při vylepšování svého auta. Po škole si chtěli najít podnájem a někde spolu začít i pracovat.

Naši zaměstnanci vědí, jak se k těmto dětem chovat. Kluci byli překvapeni , tím jak byli do kolektivu přijati. Do práce chodili poctivě oba dva a naše kolegyně jim k svačinám nosily na přilepšenou i domácí buchty ke kávě. Nikdo neřešil,  jestli to je David nebo Robin. Chlapi se s nimi bavili o sportu, holkách nebo autech, zkrátka o všem možném. Oba dva se ukázali jako poctiví a slušní spolupracovníci, když někde někdo zapomněl, cigarety, brýle nebo třeba peněženku, tak vše poctivě vrátili. K jejich práci nebo chování nebyla žádná výhrada.  

Přišlo září a kluci začali chodit do posledního ročníku školy. Občas se stavili jen tak na kus řeči jindy zase měli zájem si přivydělat o sobotě a neděli, když to bylo možné, tak pracovali.

Přišel červen a konec školy. Oba dva udělali všechny závěrečné zkoušky a začali hledat práci s tím, že si ještě udělají poslední prázdniny. Ještě během července se u nás ukázal David s dotazem, jestli by se u nás pro ně nenašlo pracovní místo. Samozřejmě našlo. Po prázdninách přišel sám David a začal u nás pracovat. Ptali jsme se i na Robina a na jejich společné plány. Nejdříve mávl rukou a mlčel. Postupem času se ale ptalo stále více lidí co je s tím jeho kamarádem a tak nevydržel a začal povídat.

 Po zkouškách Robina navštívili příbuzní, kteří se neukázali za celý jeho pobyt v domově. Vzali ho k sobě domů, přihlásili na „pracák“, zašli s ním k lékaři, oženili ho a rovnou k tomu přidali dvě děti. Z kluka, který si chtěl najít práci, hrát fotbal, užívat života a začlenit se, tak se z něj stal najednou nepracující, nemocný a ženatý člověk.

Díky tomu, že je vcelku šikovný, smí řídit skoro vše a umí si to i opravit, tak samozřejmě pro nějakého romského šéfa jezdí  a ke„skromným dávkám“ si dokáže i vydělat takříkajíc bokem. Do toho sem tam něco opraví, něco prodá a k tomu všemu stačí obíhat ty správné doktory. Nejnovější zpráva o něm je taková, že se rozvedl a čeká dítě se sestrou své bývalé manželky.

Zde se jasně projevilo, že hlas etnika je silnější, než touha po normálním životě. Dokud byl odloučen od nějaké skupiny, tak bylo vše v pořádku a Robin byl připraven pro normální život běžného člověka ve společnosti. Stačilo však velice málo a zlákal ho snadný život, který je naší společností umožňován jistým skupinám. ( etnické cítění, volný život, stálý příjem a neomezené možnosti podnikání)

David jen okomentoval, že se Robin změnil během dvou týdnů pobytu u příbuzných a jeho argumenty pro Davida byly asi takové: proč se budu dřít někde ve firmě a platit z toho státu, když ten platí nám, nebudu se prostě honit za balonem jen tak, to radši budu nemocný a budu za to brát další peníze a pokud budu chtít mít více peněz budu dělat, co mě baví a sem tam budu jezdit autem či ho někomu opravím.

Ještě to doplním o jednu romskou dívku vlastně mladou ženu, která ještě v domově pobývá a studuje druhou vysokou školu. Jí je 25 let a je ráda, že zde do 26 let smí být. Sama přiznává, že se nebojí života jako takového ale, že se nevyhne setkání s rodinou, která jí bude chtít stáhnout k sobě.

V tom našem dětském domově je složení, že cca polovinu tvoří romské děti a žádná nevraživost mezi nimi není.

Pokud se vrátím k případu Robina, napadají mě otázky a odpovědi. Dětem selhala většinou rodina. Selhali zde ve výchově vychovatelky? Nemyslím si, není tu žádný náznak rasismu, žádná šikana a krom pořádku a základních hygienických návyků je připravují i do života. Selhali učitelé těch dětí? Opět odpovím záporně, neboť na rozdíl od dětí z jiných romských rodin dosahují většinou lepších studijních výsledků. Jejich učitelé ve spolupráci s vychovatelkami odvádějí kus dobře odvedené práce, protože spolu komunikují a dětem se věnují. Toto vše probíhá bez nějakých předsudků a rasistických dějů.

Co tedy nakonec selhává? Podle mě se odpovědi nabízejí. Selhává zde stát a všechny dosavadní vlády, které umožňují, to co zde existuje. Systém sociálních dávek a jejich různé kombinace ve prospěch romské menšiny. Tato menšina, se v tomto za přispění různých právníků či neziskových organizacích naučila pohybovat a zneužívat nedokonalého systému. Politici a vláda se bojí cokoli s tím dělat, protože jsou hned pod palbou zahraničních organizací a naše země je označená za rasistickou. Do toho jim přizvukují i naše různé neziskovky, které se snaží v tomto ještě romskou menšinu podporovat a označují naši společnost za rasistickou. Umožňování vytváření dalších ghett a po jejich vy bydlení poskytnutí dalších objektů k bydlení kde dojde opět jen k jejich zničení není dobou cestou ani pro jednu stranu.

Moje osobní zkušenosti jsou ale zcela jiné. Po městech či vesnicích nevidím pobíhat extremisty, kteří by Romy nějak napadali, ať již fyzicky nebo slovně. Natož aby to dělal běžný občan. Tu rasovou nesnášenlivost spíše pozoruji od této menšiny. Pokud se dostanete poblíž větší skupiny Romů jako jednotlivec či menší skupina a jen pohlédnete směrem k jejich hlučné sešlosti, jste většinou ihned slovně napadáni jako bílé ženské prasátko. No a zkuste se jen trochu ozvat o tom, že tam dělají nepořádek. To hrozí i konzultací fyzickou. Rasismus naruby.

Chápu, že jejich etnikum má trochu jiné návyky i jinou svobodomyslnou kulturu ale to z nich dle mě nedělá někoho kdo má právo na větší nároky nežli kterýkoli jiný občan. Jejich kultura mi opravdu nevadí, pokud tedy zrovna v parku nezpívají svoje písně i  přes půlnoc a není to opravdu žádné pianissimo a po jejich napomenutí Vám nechtějí rozbít ciferník. Nyní je třeba obrovská poptávka po zaměstnancích a ani do naší firmy se nebyl zeptat na práci ani jeden Rom, takže jejich výkřiky o tom že je nikdo nezaměstná jsou jen k pousmání.

Dokud se toto nebude řešit a nenajde se politická strana, která to bude chtít řešit, tak není podle mě žádná integrace možná, až na některé výjimky, které opravdu jsou a existují.